Do Argentiny jsem přijela před měsícem s jasným cílem – cestovat a naučit se líp španělsky. Těšila jsem se jak malé dítě na to, až budu moct použít svoje těžce našprtaná slovíčka a to zpropadený subjuntivo i v reálném životě. Ještě než jsem opouštěla Česko jsem věděla, že španělština v Argentině nerovná se španělštině. Jenže, něco jinýho je vědět o tom, a zažít to a muset na to reagovat. Když na mě poprvé místní spustili se svým š v každém slově, a místo krásného a jemného hiciste yoga (isiste joga) zaznělo prudké šišite šoga, měla jsem trochu problém. Taky spousta slovíček je jiných – autobús je najednou colectivo, a tú tady nepoužívá nikdo, protože se přece říká vos. Tak to ale holt s jinými variantami a akcenty jazyka chodí. Řekla jsem si teda, že se tím nenechám zastrašit. A tak skoro pokaždé, kdy někam jdeme, prosím Argentince, ať na mě mluví pomaleji, nebo mi to pro jistotu zopakují. Moc se jim do toho nechce, ale co mají dělat – oni anglicky nemluví, tak bychom se asi jinak nedomluvili.
K porozumění mě napadá ještě jedna věc. Je fakt sranda učit se tu nová slovíčka, a ještě větší sranda je potom používat. Člověk má vždycky pocit, že toho už tolik umí. Jenže – znáte to – když má pak nějaké konkrétní slovíčko přijít v situaci, kdy ho potřebujete, nepřijde. Haha. Prostě se na chvíli schová a ukáže se až přesně ve chvíli, kdy už potřeba není. Tak prostě začnete improvizovat – buď máchat rukama, nebo se snažíte najít slovo jiné, které je tomu co nejvíc podobné. To někdy vyjde, a někdy taky ne. Místní na vás nechápavě zírají a vy se můžete jen smát, v horším případě brečet. Pak totiž třeba s naprostou vážností vyprávíte, že pro vás jede překladatel (traductor) a ne řidič (conductor), že jste „unavená“ (cansada) místo „vdaná“ (casada), a že má vaše kamarádka fakt pěknýho koně (i když chudák žádnýho koně nemá a vy jste jí jen chtěli pochválit vlasy) – caballo / cabello.
Je opravdu nutné žít v jiné zemi?
Říká se, že pokud se chce člověk naučit jazyk, musí se přestěhovat na nějakou dobu do té země. Já k tomu vždycky byla trochu skeptická – je to dobrý způsob, ale určitě ne jediný. Záleží totiž na mnoha okolnostech. Pokud se přestěhujete na rok a většinu času budete doma, budete se bát jít objednat si jídlo do restaurace a koupit si cokoliv jinde než v samoobsluze, moc se toho nenaučíte. Na druhou stranu, když se budete snažit s lidmi mluvit, interagovat, ptát se – je podle mě možné posunout se daleko rychleji než za rok.
Takže, jestli je žití v jiné zemi potřeba k naučení jazyka? Spíš je to nice to have, nebo tedy agradable tener – je to fajn na rozmluvení a zároveň pro vyšší úrovně, kdy to „poslední“, co zbývá, je si jazyk opravdu zažít v reálných každodenních situacích – při nákupu, při jízdě vlakem, nebo taky při placení pokuty či výměně zámků ve dveřích (o všech zmíněných bych bohužel mohla vyprávět). To jsou zkrátka věci, které vám žádná knížka nepředá a zároveň si je budete pamatovat nejvíc. ?
Kulturní vhled
Co tedy člověk rozhodně pozná v dané zemi lépe než odkudkoli na světě, je její kultura a denní zvyklosti. Zjistila jsem, že jsou Argentinci velmi hrdí, milí, ale občas trochu arogantní. Taky to, že tu na každém rohu seženete burger, pizzu, nebo hranolky, ale tofu si v běžném obchodě nekoupíte. Že „mluvit potichu“ rovná se nekřičet, že „capuccino“ je tu vlastně latte v retro skleničkách, a že když vám začne kapat voda ze stropu v koupelně, není to dobrý.
Chození včas je tu neslušný. V souvislosti s tím mě napadá jedna historka – bylo to tak týden po příjezdu. Domluvila jsem se s jednou slečnou, Nancy, že „půjdeme ven“. Pochopitelně jsem byla trochu nervózní, protože i když jsem se na mluvení španělsky těšila, Nancy neuměla ani slovo anglicky, a to mě trochu děsilo. Překonala jsem to a vydala se za ní. Už start byl ale komplikovanější. Domluvily jsme se (nebo alespoň já se domluvila), že se sejdeme v jedné hospodě poblíž místa, kde bydlím. Když jsem ji ale 10 minut před plánovanou schůzkou psala, jestli už se blíží, poslala mi jen otazníky a nevěřícné „Que?“. Špatně jsme se pochopily – měly jsme se sejít na druhé straně města. No nevadí, souhlasila jsem, že za ní dojedu. Když jsem dorazila na místo, Nancy nebyla nikde. Pípla mi jen zpráva, že se jí vybíjí mobil a asi mi za chvíli nebude odepisovat – ale že jsem pořád špatně. Ujistila mě však, že se rozhodně nemám strachovat, že se najdeme a že je tohle normální. ? No tak jo, ještě že je to normální. Po hodině a půl od našeho plánovaného času střetu jsme se konečně našly a všechno dobře dopadlo.
Týden potom za mnou už opravdu jela ona. Měly jsme se sejít v 6, psala mi v 7:15 že bude mít menší zpoždění. Přijela před osmou – do jiného parku, než měla. První pivo jsme pily v půl devátý, ale … asi můžu být ráda, že jsme vůbec pily. Takže asi tolik k místní dochvilnosti. 🙂
A závěr?
Je to teprve měsíc, co jsme tady, takže věřím, že většina zážitků (a doufejme i znalosti španělštiny) teprve přijde. Zatím jsem tu začala s jógou a byla jsem párkrát s místníma na pivu. V příštích měsících bych chtěla zkusit i pár lekcí španělštiny, lekce tanga, a pokud to půjde, i nějaké dobrovolničení. Zkrátka využít příležitostí, jak se se španělštinou setkávat. Tak uvidíme, třeba se nakonec naučím používat i to š.
A nakonec trocha prvdivýho klišé – pokud přemýšlíte o pobytu v cizině, jděte do toho. I když se člověk třeba nenaučí perfektně jazyk, získá spoustu nových zážitků a zkušeností, pozná zajímavý lidi, a to za to prostě stojí! Fakt.
